Ona

Ležím v posteli, je mi mizerně a sepisuji své pocity. Únor 2019. Propadám se hluboko do temnoty. Omyl. Nepropadám se. Dávno už tam jsem. Rekapituluji si svůj život uplynulých měsíců:

• Vstát ráno z postele – vyčerpávající.
• Vyčistit si zuby – vyčerpávající.
• Obléknout se – vyčerpávající.
• Učesat se – vyčerpávající.
• Nachystat dětem (a sobě) snídani – vyčerpávající.
• Najíst se společně s dětmi – vyčerpávající.
• Nachystat dětem (a sobě) oběd – vyčerpávající.
• Vyjít ven z domu – vyčerpávající.
• Dát nádobí do myčky – vyčerpávající.
• Dát prádlo do pračky a do sušičky – vyčerpávající.
• Uklidit – vyčerpávající.
• Hrát si s vlastními dětmi – vyčerpávající.
• Být s vlastními dětmi – vyčerpávající.
• Být s mým partnerem – vyčerpávající.
• Být s dalšími lidmi – vyčerpávající.
• Být sama se sebou – vyčerpávající.

Jsem vděčná svým kamarádkám (a svému kamarádovi) a našemu společnému sdílení za to, že jsem konečně schopná to vidět. No tak dobře, teď už to nemůžu dál přehlížet. Tohle je deprese. Tu už přeci dobře znám. To už jsem zažila. Možná, že jsem už někde na hranici syndromu vyhoření. Na mateřské DOVOLENÉ.

Úředně potvrzenou diagnózu nemám. Dokonce jsem i pomyslela na to, že bych asi měla vyhledat psychologa. Jenomže to by obnášelo několik následujících kroků: svěřit se svému partnerovi s tím, jak se cítím a učinit se tak ještě zranitelnější nebo se svěřit někomu jinému, zajistit hlídání pro děti, dojít k doktorovi (=umýt se a obléknout se a vyčistit si zuby a učesat se a vyjít ven z domu – tohle všechno najednou!), říct tomu doktorovi o těch stavech, které prožívám.

Už jen pouhá představa těch jednotlivých kroků mě ponořila hlouběji do peřin – tohle je pro mně právě teď příliš. To nezvládnu.

Jak dlouho jsem byla ponořená ve svých depresích, než jsem si toho vůbec všimla? Než jsem to byla ochotná uvidět? Že by pár měsíců? Možná. Sama už ani nevím. Ale teď už vidím. Děkuji životu za to, že jsem vedena k tomu, co mám udělat. Přijmout to.

Přijmout tu temnotu mé duše. Obejmout ji. Milovat ji. Nebojovat s ní. Být s ní v kontaktu. Popovídat si s ní. Jako s nejlepší přítelkyní.

Zdravím Tě, milá Deprese.

Tak už jsi ke mně zase přišla na návštěvu. Znám Tě. Moc dobře Tě znám. Už jsme toho spolu prožili spoustu. Přišla jsi za mnou již po několikáté. A teď jsme tu zase spolu. Jako staré dobré známé. Kráčíme životem ruku v ruce. Trvalo mi to pár měsíců, než jsem si Tě všimla. Ale teď už Tě vidím. A vidím i to, že jsi mi přišla pomoct.

Děkuji sama sobě, že jsem Tě uviděla. Děkuji Ti, milá deprese, že jsi za mnou přišla. Děkuji Ti za to, na co jsi mi přišla posvítit. Děkuji Ti, milá temnoto, děkuji Ti za to, že jsi za mnou přišla, abych zase byla schopná objevovat světlo. Děkuji Ti, milý živote, za Tvé dary.

A vím, co teď mám udělat. Být sama k sobě laskavá. Být trpělivá sama se sebou a s průběhem událostí. Držet sama sebe za ruku, dělat malé krůčky jako malé dítko a otevírat své srdce Slunci, aby do něj mohli pronikat jeho paprsky. S vděčností v srdci přijímám to, co se mi právě teď děje. A nechávám se unášet proudem života. Odevzdávám sama sebe Důvěře. Důvěře v Život. Rozhoduji se důvěřovat Životu, že ví lépe než já, co je pro mě dobré.

Děkuji a důvěřuji. Tobě, sobě i Životu.